Hovory s bezejmeným poutníkem I.

Potkala jsem ho před 7 lety v Brně, úžasně se smál a mě s ním bylo moc dobře. Smích totiž osvobozuje. Vypravili jsme se proto i s dalšími přáteli na jízdu za poznáním, do Maďarska. Bylo to na podzim, hrozny tenkrát zrály.

A nejen hrozny, sbírali jsme i mandle, chodili krajinou, zkoumali tajemná místa, měli jsme znalého místního průvodce. A nízkonákladové bydlení u něj ve starším domě, se sprchou na zahradě. Slunce vodu přes den ohřálo a my, poutníci, večer těla svá od prachu a potu opláchli. Přes den jsme si dali nějaký ten oblíbený mok, něco jídla, příliš toho k životu nepotřebuješ, člověče.

Pozorovali jsme hvězdnou oblohu, povídali jsme si od srdce k srdci, z duše do duše. Spirituální potrava. Jak je dobře lidem, když jsou v souladu, netvoří hierarchie, naopak jsou si rovni. Společně se dovedou domluvit, každý něco předává. Týdenní dovolená však skončila, my někde zaměstnaní jsme se zas zapojili do pracovního procesu, jak se říká, a poutník šel dál svým životem. Co nejvíc svobodně, až tak, že nevěděl, kde druhý den hlavu složí. Rozhodl se pro tuto cestu, možná už kdysi dávno tohle rozhodnutí padlo, třeba i v jiné galaxii, kdo ví...

Fotografie z naší cesty - pod názvem Ráj zvaný Maďarsko mám tady. 

Uplynulo sedm let, každý z nás žil svůj životní příběh, když tu najednou se mi poutník ozval. Přes mesenger přiletělo srdíčko. Hned se mi vybavila ta uvolněná přátelská atmosféra, ten smích a radost ze života tady a teď, a tak si vyprávíme, co je v našich životech nového. Proudí energie lásky, takové té, která nemá hranic. Můžeš milovat víc lidí najednou, nežárlíš, nekladeš si podmínky. Prostě jen sdílíš své nitro, které je nejradši naplněné štěstím a radostí. Samozřejmě i bolestí, nic si nenalhávejme, to k životu patří. A tak se spolu smějeme i spolu pláčeme. Umírá můj strejda Slávek, vzácný člověk, který žil v sepětí s přírodou, a mnohé mi předal. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří pomůžou v těžké chvíli. Vlastně nejdřív ani nebrečím, když se dozvím tu zprávu. Slávek už byl na tom fyzicky čím dál hůř, v ošetřování zdravotních sester i bratrů, už se nedostal do přírody, kterou miloval, a tak to tady zabalil. Mám dokonce za to, že to dovedl jako indiáni, kteří když se rozhodnou, tak to tu prostě potichu někde v křoví ukončí. V čase, který si určí. Jejich mise je splněna. Můžou jít dál.

Brečela jsem až na pohřbu, uspořádaly jsme jej se sestrou v římskokatolickém kostele, protože by si to Slávek takto přál. Měli jsme štěstí na mladého empatického faráře, s nímž jsme domluvily i vzpomínku nás blízkých, v té jsem napsala, jak dobrý byl Slávek člověk, i jaký měl smysl pro humor. 

Obřadu se zúčastnilo i hodně lidí ze vsi, kde celý život Slávek žil, nazvala jsem jej dobrým rodákem, podle filmu Všichni dobří rodáci, který se právě v těchto místech - v okolí města Poličky - natáčel. V domově pro seniory v Bystrém, kde se o Slávka do posledních dní dobře starali, dokonce příležitostně pobývá či dříve pobýval režisér filmu Vojtěch Jasný.

Ještě růže na hrob pokrytý chvojím dát, osušit slzy, na Slávka v hospodě při večeři v kruhu rodinném zavzpomínat. A život jde dál, jak se říká.V životě ovšem se vším souvisí, moje sestra Jaroslava se svým mužem Filipem postupně opravuje stavení po Slávkovi, dodržujíc tradice, ducha vesnice. A poutník Jaroslav je Slávkovi podobný. Taky žije v souladu s přírodou, stará se o zahradu, a je svobodný.

Vedeme spolu hovory, které mi připadají tak podnětné, že se je chystám nyní zprostředkovávat, spolu s mými životními zkušenostmi, úvahami či snad dokonce poznáním. To samozřejmě není nikdy konečné, všichni jsme stále na cestě, kde se učíme. Jeden od druhého, od života samého.

Poutník Jaroslav mi o Slávkovi řekl, že to byla krásná duše. Vím, i když jsem jako holka z města byla někdy hloupá a považovala za nejdůležitější to, co až tak důležité není. Nebo neviděla to hlavní. Nebo možná viděla jen trochu, pletla se mi do toho nevíra, dětstvím v socialismu implantovaná.

Dnes už jsem na tom lépe, ctím mé předky z vesnice, kteří žili v souladu s přírodními rytmy, starali se o půdu, ve správný čas sázeli, aby mohli sbírat čerstvé plody. Nic zbytečně nevyhazovali, nikam nespěchali. V rodině měl každý své místo.

Moudří lidé se k přirozenému životu našich předků zas vracejí, sleduji to s radostí. Nemusí to být přitom už taková dřina, dá se žít moderním způsobem života a zároveň v souladu s přírodou, naší matkou. Nemám v oblibě konzumní způsob života, hloupé uctívání mamonu, nestřídmost.

A jak jste na tom vy, milí čtenáři?