Román Kateřiny Tučkové o fenoménu Žítkovských bohyň zná u nás mnoho žen, mužů asi méně, každopádně je to téma velmi živé. Setkala jsem se nyní s ženou, která mi vyprávěla příběh své babičky, podobné bohyně. Babička žila v Rusku.
Ta žena se narodila před začátkem 2. světové války. Jako dívka unikla smrti díky zvláštní "náhodě". Nacisti ve vesnici, kde žila s rodinou, zapálili dvě dřevěné kůlny, v nichž se před nimi vesničané schovávali. Třetí kůlnu, kde byla právě tato žena, ale z rozhodnutí velícího důstojníka už nechali být. Dívka tak spolu s rodinou přežila válku a další nelehké časy jí čekaly v poválečné době, kdy komunisti bojovali proti kulakům. Otce dívky poslali do vězení. Ona za ním chodila přes les a jednou při této cestě uslyšela vytí vlků. Byli už blízko a nejpíš byli i hladoví. Dívka se schoulila do klubíčka a začala se modlit. Vlk přišel až k ní a světe div se, počůral jí. Pak přišli i další vlci a ti učinili to samé.
Tento příběh vyprávěla ona žena své vnučce, když sedávali na peci v rodné chalupě. Babička sbírala léčivé rostliny, věštila z karet a měla ikonostas. Přesné znění modlitby, která jí nejspíš zachránila před vlky, už její vnučka nezná, babička mívala sešit se svými texty, ale ten se ztratil. Neztratily se ale příběhy, máme dar vyprávění. Říkám té ženě, ať si uvědomí své geny, to dědictví, které po babičce má. Že to je dědictví, ve kterém se snoubí dávné "pohanské" zvyky a moudrost s pozdějším křesťanstvím.
Žena je věřící po současném způsobu, moc hezky se nám spolu povídá. Nemám problém snad s žádným typem víry, spíš pozoruji, jak lidé svou víru projevují a praktikují v životě. A jak se jim daří více či méně. Mluvíme i o jiných jevech, kdy se projevují přírodní síly nám neznámé, ale přesto existující. Vzácná to chvíle souznění, i když vlastně se mi to děje dost často, že nacházím lidi vnímavé k věcem "mezi nebem a zemí". Asi jak se říká, vrána k vráně sedá.
Též vlky potkávám nějak často. Nejdřív jen vlka ve výběhu chomutovského zooparku, kde se nedávno ten už starší jedinec chytit do elektrického ohradníku, který má chránit nerozumné lidi, aby nestrkali ruce do jeho tlamy. Vlk se do ohradníku zamotal a bez pomoci lidí, pouhých návštěvníků zoo, by dostával elektrické rány ještě dlouho. Smutný to případ z nedávné doby. Pár dní předtím jsem ale viděla vlka ve volné přírodě, ne tedy přímo, vlk je v přírodě velmi plachý, člověku se zdaleka vyhne. Takže jen na fotografii z fotopasti. O stopařce vlků jsem tu psala nedávno.
Pak jsem šla se známými na přírodovědnou procházku na okraj Doupovských hor, kde jsem se v jedné obci potkala s chovatelkou jak československého vlčáka, tak i pravých vlků až z Kanady. A dnes jsem opět vlčáky viděla, tentokrát na akci Běh pro útulek v kláštereckém zámeckém parku. Tak mi to nedalo a pořídila jsem si s tím krásným zvířetem aspoň selfie. A podrbala ho za ušima.
Některá ze čtenářek by mi mohla poradit knihu Žena, která běhala s vlky. Ještě jsem jí nečetla, znám jen některé úryvky. Pro některé ženy je prý doslova biblí, pojednává o archetypech divoké ženy. O naší vnitřní svobodě.
Je toho ještě hodně, co bych ráda poznala a dozvěděla se. Zdědila jsem nedávno záhadologickou knihovnu jedné rodiny, průběžně si v ní pročítám. Mnohdy mi tedy stačí "jen být". A někdy zas ráda píšu a dělím se o své myšlenky a postřehy ze života. Právě ženské téma, ne však pojímané nějak feministicky, spíš ve smyslu hlubinné psychologie, mě baví.
Onehdy na návštěvě u sochaře, kováře a restaurátora Karla Melouna, který se hrdě hlásí ke Keltům, usedám na trůn z kamenů v kruhu připomínajícím Stonehenge. Dávné kultury jsou se svými artefakty stále s námi, mnohé se spíš domýšlíme, ale nějak to cítíme, že toho hodně znali a uměli. Naši předci, z jejichž vědomostí a zkušeností můžeme stále vycházet. A co vše máme v genech? I když žijeme v tzv. moderní době. Sbíráme kameny, zkoumáme, co se v nich skrývá po rozlomení. Vidíte ten motiv?
O síle kamenů snad zas někdy příště. Ženské téma jsem rozvíjela i v těchto článcích:
Jak jsme obědvali s Pannou Marií u Guadalupe
V kupé pro ženy s Máří Magdalénou
Óda na ženy, psáno současnými muži
