Říkal si Cvrliky a denně na českém Twitteru přinášel zprávy plné lásky, pochopení a úcty k lidem. Denodenně sdílel vše laskavé, co na síti našel. Psal i vlastní web toleranceplno s příběhy, které brnkají na struny lidskosti.
Měl velké srdce a to srdce nejspíš nevydrželo nápor, který přináší dnešní doba. Plná lidí, kteří nejsou laskaví. Jsou mnohdy až zlí a to Rosťu muselo trápit..
Neznala jsem jej osobně, jen jsem si jej nemohla nevšimnout. Říkala jsem si, kdo tuto denodenní práci asi tak dělá? Jaké má povolání, jaký životní příběh? Co přiměje jednoho jediného člověka takto intenzivně ve virtuálním prostoru rozdávat lásku a naději? Teď vidím jeho fotografii a dozvídám se, že umřel ve věku 40 let. Dal si pivo, posadil se na lavičku a umřel. To píšou v dnešních novinách.
Dozvídám se též, že měl nemocné srdce, oznámil to jeho bratr. Soustrast rodině vyjadřují stovky fanoušků. Je mi to líto, že už mezi námi není, na druhou stranu si říkám, že teď je mu určitě dobře. Tak hodný člověk se přeci musí dostat hned do nebe.
Než tam tedy přijde, tak se před jeho zraky odvíjí film jeho života. Ten jeho byl naplněný. I proto mohl odejít. Splnil už svůj pozemský úkol.
Teď ráno jdu ještě na jeho web toleranceplno s podtitulem člověk člověku člověkem a čtu si příběhy ze života. Třeba tento:
Ježíš
Do autobusu nastoupil Ježíš. Má umělou nohu, pohybuje se o dvou berlích a vypadá na svůj věk. Neustále mluví. Mluví o všem, co viděl v televizi, co četl v novinách, mluví o lidech, o světě... Směje se a ukazuje přitom dásně skoro bez zubů. Mluví a rozhazuje rukama. Mluví k lidem. Lidé dělají, že ho nevidí a neslyší. Paní naproti němu občas cuknou koutky, jako by se chtěla usmát. Ani ne tak tomu, co říká, jako tomu, jak se směje. Nakažlivě, radostně. Má na sobě jen košili a ještě napůl rozepnutou, zatímco my ostatní jsme v kabátech. Rifle schovávají umělou nohu, přes tělo pověšenou peněženku na kusu šňůry, s sebou dvě igelitky pověšené na berlích. Nesmrdí. Vypadá, že je mu mezi lidmi dobře. Po jedné zastávce vystupuje u nákupního centra. Asi jde kázat davům. Davy jsou ale netečné, nečekají na kazatele. A tak jsem potkala Ježíše.----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Ježíš zvaný Cvrliky odešel, ale v našich srdcích zůstává. Není to moc patetické? Sakra, vždyť tolik brnkal na naše struny lidskosti.
Ujměte se prosím někdo další téhle úlohy.
PS: Snažím se ještě něco se dočíst na jeho profilu. Poutá mě ono "sleduju vás"... a opona se zatáhla. Chvilka ticha před mohutným potleskem z publika. Díky, člověče.
