Divadlem se dá vyjádřit snad všechno, vyprávět o lidském údělu, hrát si s nejrůznějšími motivy, bavit se nebo intelektuálně hloubat nad stavem světa. To vše nabídl 87. ročník Jiráskova Hronova, kde jsme prožili neobvyklou neděli.
Přivedlo mě sem vystoupení kláštereckých divadelníků, jejichž příznivci mě vzali s sebou do auta, a tak se někteří k z nás poprvé podívali do mekky amatérských divadelníků. A že bylo na co se dívat i co si prožít - o tom vyprávějí následující fotografické momentky, postřehy a dojmy.
Náš divadelní maratón začal hrou s názvem Pojednavanie vo veci Genesis. Mladá dívka hraje na kontrabas, a za ní na plátně vidíme další dívčí postavu. Je to soudkyně, která vypočítá hříchy Judy, Abraháma a dalších postav z dávné minulosti. Dojde i na hřích Evy, která ochutná hned dvě jablka. Jedno zelené, druhé červené. Hlavní protagonistka ztvárňuje děj též pomocí působivého scénického tance. Na pódiu se střídají různí obžalovaní. Vše se ale změní ve chvíli... a to už nebudu prozrazovat, pokud byste totiž měli možnost vidět toto představení Súboru Uložit jako Bratislava, tak neváhejte. Je to originální podobenství o současnosti. Té opravdu aktuální.
Odměňujeme soubor bouřlivým potleskem a vyrážíme za dalšími zážitky. Lístky na jednotlivá představení jsme si koupili hned po příjezdu, máme zároveň čas trochu si prohlédnout město, i se občerstvit kávičkou a různými dobrotami. Městská slavnost jak se patří. Všude spousta lidí, kteří si ale nijak nepřekážejí. Místa je tu dost na rozlehlém náměstí i v sousedním parku, kde ochutnáme také zdejší minerální prameny.
V jedné z příjemných restaurací se dáme do řeči s paní, které je už 89 let. Přišla sem na kávu, jako obvykle. Na divadelní přehlídku chodí od svého mládí, dnes už tedy jen na doprovodné programy, protože špatně slyší. Paní Miluše nám též prozradí, že v televizi se ráda dívá na povídky ze života, oblíbila si i Chalupáře a komedie s Tomášem Holým. Ale mnohé, co stále v televizi opakují, se jí nelíbí. I k některým divadelním představením této přehlídky měla v minulosti výtky, což jí ovšem neodradilo, aby se nepřišla podívat zas další rok, i když manžela to nebavilo. Tak chodila s kamarádkou.
Místní pamětnice nám prozrazuje též svojí zkušenost s počasím. "Vždy je o festivalu krásně, a poslední den se to pokazí, rozprší se," říká. My máme štěstí navíc, večer se na obloze objeví červánky.
V podání Rádoby divadla Klapý pak vidíme hru na motivy filmu Lesní jahody od Ingmara Bergmana. Na pódiu se rozehrává příběh lékaře, který je krátce před svou smrtí konfrontován s tím, jak jej vnímají ostatní. Starý pán zamrznul ve svých emocích, je vlastně už neživý. Vzpomínky na dětství mu připomenou jeho nenaplněnou lásku i rodinnou atmosféru pokřivených vztahů.
Do děje už na začátku vstupuje jeho snacha, které se nakonec podaří uvolnit bolest starého muže. A to skrze dítě, které má ve svém lůně, a rozhodne se ho nevzdat. I když syn starého muže nechce přivést dítě do "tohoto hrozného světa."
Brečím. A za dvě hodiny se pro změnu směju, a to u představení, kde s pomocí banánových krabic a tří pomerančů rozehrají divadelníci divokou podívanou plnou vzruchu a gagů. To už je divadlo, které se před několika lety z profesionalizovalo, jak se později dozvím od jednoho z Klasáků.
Ve velkém stanu se pak večer v rámci doprovodného programu koná představení kláštereckého souboru Klas, jedná se o adaptaci Ostře sledovaných vlaků.
Představení je u konce, dojmy doznívají, divadelníci rozebírají scénu. Jedeme domů příjemně znaveni a s předsevzetím, že příští rok si tuto přehlídku určitě nenecháme ujít. A třeba i na víc dnů najednou, ubytovat se tu a každý den si užívat kvalitní umění. Byl to silný zážitek. Díky.
A ještě jeden foto postřeh z kulturymilovného Hronova, městečka malého, duchem však velkého.
