Deník jedné Vlasty ze severozápadu - část X.

Ježíš bájný a syn skutečný, jak se střetáváme. A pak jedeme do Karlových varů na relax víkend. Tady v pravoslavném kostele vidím spoustu zlata i krásnou mozaiku. To muselo stát peněz. Ruský vliv je tu patrný na téměř každém kroku.

27. července

Na doporučení známé se dívám na film Chatrč, emocionálně mě to hodně zasáhne. Odpouštět hříšníkům je jistě dobré, ale v tom filmu se mi nelíbí třeba pasáže, kdy mladý muž, který má představovat Ježíše, bere za ruku hlavního hrdinu a jdou po vodě. Na důkaz toho, že se potkal se skutečným Ježíšem. Aby náš hrdina - obyčejný člověk, kterého týral jeho táta, a on něvěděl, jak zabránit týrání své mámy, a pak zažil otřesnou situaci i s dcerou, kterou unesl nějaký úchyl, přišel na to, že jim má odpustit. Ježíškova máma, ve filmu černoška, která tu představuje Boha, vysvětluje, jak se máme mít rádi. A že Bůh nemůže za ty hnusy, které si děláme. Nic proti lásce, určitě je to dobré mít rád lidi i vše kolem nás, ale ten příběh o božské trojici - kdy ducha představuje dívka, jednou říkají, že je vítr, pak že kreativita, mě nějak rozhodí. Jak je mi líto hlavního hrdiny, který trpí jako dítě a pak i jako dospělý. I když černoška v roli Boha je sympatická postava, to zas jo.

Když ale Ježíš chodí po vodě, a vyzývá k tomu i hlavního hrdinu, aby se nebál, a šel s ním, že se mu  nic nestane, mi přijde takové až moc pohádkové, chvílemi až barvotiskové. Nakonec se tedy ukáže, že to byl sen našeho hrdiny, to by se i pochopit dalo, ale stejně nějak chápu i Židy, kteří Ježíše neuznali za Mesiáše, protože právě tyhle zázraky se jim nezdály, pokud vím. Do širšího výkladu o náboženstvích se tedy pouštět nebudu, jen si tak rovnám myšlenky. Musí někdo dělat zázraky, aby byl božským synem?

Radši se bavím s naším skutečným synem, tím, kterého jsme zplodili s manželem, a on se ted zavírá ve svém pokoji, inu, je ve věku, kdy si dost vystačí. Hlavně, že má počítač s internetem a své soukromí. Než vstoupíme do jeho modrého pokoje, tak klepáme.

Naštěstí nás jako rodiče pořád ještě docela bere, i občas potřebuje, a tak si tentokrát nechal vysvětlit, jak reálně postupovat, aby si konečně našel nějakou brigádu. Už docela lenoší, měsíc po úspěšné maturitě. Tak jen ať už se zapojí do reálného života, než půjde na vysokou. Taky jsme brigádničili jako studenti.

28. července

Přijíždíme do Karlových Varů, máme tu objednaný relax víkend. Na místě zjišťujeme, že se jedná o vojenskou léčebnu. Dělám si legraci, že jsme váleční veteráni. Nebo spíš vysloužilci. Hotel Chopin je moc pěkná vila, jsou tu v okolí tedy ještě luxusnější, i s livrejovaným pikolíkem, ale to by nás asi převedlo do rozpaků. Jsme spokojeni s naší plnou penzí a vlídným zacházením sympatické recepční. Naproti nám ruská ambasáda a ob jednu vilu nádherný bílý pravoslavný kostel se zlatými kupolemi.

Nejdřív tedy plánuji cestu do zdejšího muzea, kde mají obnovenou moderní expozici. A  je tu toho k vidění hodně krásného i historicky vzácného.

Do pravoslavného kostela zrovna vcházíme ve chvíli, kdy tu začíná bohoslužba. Ženy na kůru nádherně zpívají a do toho dvě ženy dole brebentí. Většina lidí se přitom modlí, křižují se, sklánějí hlavy. A ty dvě ženštiny, jedna starší babka a druhá středního věku brebentí a brebentí. Asi se ty ženské dlouho neviděly a potřebovaly si sdělit nějaké ty novinky. Obě přitom mají na hlavách hedvábné šátky, jako ostatní věřící ženy, které jsou ale pokornější. Být to na vernisáži, tak na ně i udělám psssst... protože tohle fakt nemám ráda, když se někdo neumí chovat ve slavnostní chvíli, vždyť drbat se dá kdekoliv jinde, a ne ve chrámu či výstavní síni, když se odehrává představení účinkujících. Nejsem pokřtěná, vlasy nemám zakryté a chovám se tu s úctou k prostředí i věřícím.

Chvilku taky přemýšlím, s jakými hříchy bych se mohla popovi svěřit, pokud bych tedy věřící byla. A protože nejsem, tak se svými hříchy vypořádávám sama za sebe. Mám za to, že existuje vyšší moc, které jsme zodpovědní. Vyšší morální princip.

Každopádně to byl moc hezký víkend, v tom kostele na chvíli odkryli dvířka ikonostasu, byla tam vidět krásná mozaika Ježíše v červeném plášti, a daší zlaté předměty. A všude hořící svíce. Ten ženský zpěv z kůru byl opravdu působivý. A pak jsem se přichomýtli ještě k jedné svatbě a to v zahrádce restaurace Versailes, kde jsme si dali i vínko. Prošli jsme i příměstské lesy, aspoň trochu (mohla bych tu být mnohem déle). Líbí se mi vodotrysky v říčce Teplé a zdejší architektura.

Víkend to byl pokojný a moc pěkný. Zaplatila nám ho naše hodná dcera Pája, má nás ráda. A my jí, samozřejmě.