Mám ráda mariánská místa, na jednom z nich jsem i něco velmi krásného zažila. Byla to jen chvíle, přesto se sem alespoň v myšlenkách vracím. A snažím se pochopit. I když prostor pro tajemství tu vždy byl, je a určitě i bude.
Nadýchané sněhové vločky se pomalinku snášejí k zemi... těmito slovy začínám povídku o klášterecké mariánské legendě. Povídka snad i bude součástí jedné knížky, a proto jí zde na blogu poněkud upravím. Však je to hodně živé, a dá se pojmout z mnoha úhlů pohledu.
Klášterec nad Ohří je město pod Doupovskými a Krušnými horami, kde vyvěrají tři minerální prameny, a lidé sem jezdí za odpočinkem i zvláštní krásou. Okolní kopce připomínají obrovské prsy žen či těhotenská břicha, pohledem na jejich oblé tvary mám vždy pocit jako bych se dotýkala něčeho pradávného a zároveň posvátného.
Ráno se tu vždy pozdravím s Bohorodičkou v podobě krásné sochy Immaculaty, která je součástí sloupu Nejsvětější Trojice na náměstí v historickém centru. Mívám takový pocit, že nad tímto městem přímo bdí.
Málokdo dnes ví, že Klášterec nad Ohří býval v minulosti významným mariánským poutním místem. Tato historie odešla s většinovým německým obyvatelstvem. Naštěstí je ve městě stále živá a to zejména v barokní architektuře. Tu zde nechal vybudovat Michael Osvald Thun. Ať již se jedná o velkolepě působící kostel Nejsvětější Trojice, tak sousoší od Jana Brokofa či sedmero výklenkových kaplí Bolesti Panny Marie v zámeckém parku.
O bolestech by mohla mluvit i moje máma, která přišla o jedno z dětí. To je pro nás ženy to nejhorší.
Bolest z nečekané ztráty malého nevinného dítěte otřásla městem i před dvěma roky. Tuto událost připomíná na kláštereckém hřbitově výrazný pomník z černého kamene, na němž je zaznamenána milá tvář dívky Elišky, která se stala obětí násilného trestného činu. Eliška drží v ruce zlaté srdce a na náhrobku čteme :
„Nyní jste smutní, ale budete se zas radovat, až se setkáme. O tuto radost Vás nikdo nepřipraví. Pak všechno pochopíte.“ Jan 16/22
V té souvislosti se mi najednou vybaví i poselství Panny Marie, která nám ve Fatimě sdělila: „Na konci zvítězí mé Neposkvrněné srdce.“ To je silné poselství, že?
Klášterecká mariánská zbožnost je přímo spojena s jednou soškou, kterou věřící velmi uctívali a považovali jí za zázračnou. Tato historie je zaznamenána v písemně zpracovaných dějinách města. Zjišťuji si i další podrobnosti, pátrám v archivech. Až přijde čas, představím vše v galerii Kryt, kde dřív bývala obecní šatlava. Teď je tu déle než dvacet let galerie současného výtvarného umění, kde připravuji výstavy.
Venku se u brzy stmívá, a tak jsem ráda, že do ulice svítí výloha protější Biotéky. To je nově otevřený obchůdek, ve kterém podává zdejší paní Libuška kávu, a prodává též kvalitní víno a zdravé dobrůtky.
Libušky hlava je na fotografii vidět jen částečně za dřevěným pultem, možná si čte. Když zrovna nejsou zákazníci. Docela tu dnes bylo živo a to je moc dobře. Historické centrum je totiž poněkud odříznuté od zalidněnější části města, malým obchůdkům se ne vždy daří. Naštěstí by měla ožít i sousední bývalá vinárna Hvězda, kde se připravuje Čokolaterie u Karolínky. A drží se i prodejna Knihy, jediná široko daleko. Nejsou tu jen bary a herny.
A příště zas povím třeba i víc. Musím to vždycky tak cítit, že mám dost na rozdávání i tímto způsobem. Zároveň i dostávám, samozřejmě.
A teď už mířím na vánoční večírek, docela se těším na přátelské posezení s lidmi z práce.
Podívat se případně můžete i na moje FB stránky Proměňujeme Sudety.
