Při studiu na asistenta pedagoga jsem jako jediná v kolektivu studujících již pracující jako asistent. Právě na Waldorfu. Musím vám sdělit, že většinu přednášek zahajují lektoři zkoumavymi otázkami na mou osobu, protože mnohé, co přináším z prožité výuky z šesté třídy je snem, nikoli realitou většiny pedagogů u klasiky. To, co se může jevit na počátku jako přemrštěné a potrhlé, to ukazuje dětem lidskost a otevřenou náruč. A tak každé ráno sedame do kruhu právě proto, že ač takoví nebo makovi, s asistentem či bez něj, nakonec všichni jsme si rovni, na svět jsme přišli nazí a také z něj nazí sejdeme. Upřímnost a lidskost otevírá dětskou duši a učitelům z Waldorfu nelze než složit poklonu za často sebeobětování se své profesi, která vyžaduje mnoho invence, přípravy a kreativity, jak pozitivně motivovat, rozvíjet mechaniku samostatné úvahy a učení se zkušeností nikoli memorováním. Neznalí odsuzují právě Waldorf, aniž by tušili, že dosud nepřekonaný učitel národů Jan Amos Komenský, ten Komenský, jemuž se klaněli přední pedagogické kapacity, se ve svých dílech velmi sbíhá s filozofií waldorfského školství. Škola hrou. Dítě není nádoba, kterou máme naplnit, nýbrž plamínek, jež máme rozfoukat. Dítě v úctě přijmout, v lásce vychovat, ve svobodě propustit.

Neznalí si pletou tzv.americkou volnou výchovu s waldorfem. Opak je pravdou. Nic není více ceněno než hierarchie pevného řádu. Děti nejenže potřebují hranice, děti je vyžadují, mantinely pevně a jasně stanovené jim dávají pocit bezpečí a budují důvěru. S kázní mají poslední dobou problém spíše na klasických školách, kde si děti vydupavaji svá domnělá práva na dospělých, aniž by plnily také své povinnosti.

Víte, nakonec až ty krásné, něžné a ještě nevinné bytosti pohltí svět.... dospělý svět...o jejich přežití nebude rozhodovat to, kolik odstavců si zapamatovali z dějepisu, spíše to, jestli si umí poradit a vyhledat informace, poskládat plán B, když selže plán A.

A v první řadě bude také rozhodovat to, jak uchopí ztrátu první lásky, jak přijmou smrt blízkého nebo nevyléčitelnou nemoc svou nebo partnera.... žádná škola nás na tohle nepřipraví. Ale pokud mohu dát svému dítěti možnost volit - zvolím vždy cestu naslouchajícího, doprovázejícího, lidského pedagoga, který si své poslání zvolil srdcem a je mému dítěti oporou a vzorem. Je mým spoluhráčem, který nahlíží na mé dítě jinak, než mi mateřství umožňuje. To vše já, nealternativni matka, od Waldorfu dostávám. A mám šťastné děti, které do školy chodí rády a s chutí, opouští devátý ročník s pláčem a na střední škole jsou šokovanými premianty, neboť jsou samostatní, nepotřebují učebnice.... umí si zápisy a postřehy zpracovat sami...co jim schází, to je lidskost. Ale nehazeji flintu do žita a svou lidskostí se snaží nakazit ostatní. A opravdu k tomu nepotřebují drogy, dredy ani batikované oblečení...

Nejdíve se ptejme, zda je lepší klasický život nebo alternativní (a jaký, je-li vůbec možný). Pak vyberme školu, která pro takový život připraví.

Já důvěřuji dětem a tak jsem přesvědčený, že pro ně jsou nejvhodnějším systémem vzdělávání školy typu Sudbury Valey. Škoda, že jsou u nás zakázány.

Spíš bych se ptal, jestli je lepší dobrá škola nebo špatná škola! :-)) Dobrá škola vypustí do světa vzdělané, kreativní, disciplinované, cílevědomé lidi, špatná škola tak nanejvýš vyprodukuje rozjívená trdla!!

Škola ma dva úkoly:

1. Naučit žáky co nejvíc širokému záběru informací

2. Naučit žáky tyto informace kombinovat

Výuka musí být prováděna s láskou! Bez pozitivní emoce si nic nezapamatujeme!

Ve výběru poradit neumím, jen mi to evokovala jinou otázku: je lepší normální, nebo alternativní rodina? A co je vlastně dnes normálnost a alternativa? Rodina, kde je zastoupena láska, humor, mužský a ženský vzor, vzájemná důvěra, pro děti určité mantinely spojené s volností a zodpovědností....Jo, není takováto rodina dnes spíše alternativní?