Strasti i slasti studentského života ve zralém věku

Ve věku 57 let jsem se ocitla v roli studentky na státní univerzitě. Vloni jsem splnila podmínky přijetí, udělala scio testy, letos jsem zvládla zimní semestr a teď se blíží další zkouškové období. Zatím mi to víc dává než bere.

Být studentkou dálkového studia znamená, že sice na část roku přijdeš o volné soboty, ale právě o těch sobotách zažíváš přívaly informací z oboru, který tě zajímá. A kdo by ve zralém věku studoval něco, co ho nebaví, že? Na to už máme dost rozumu. První vysokoškolské studium je přitom pro každého z nás bezplatné.

Důležitým bonusem pro mě je, že v roli pedagogů potkávám inteligentní lidi, kteří většinou mají i specifický styl humoru, své přednášky prokládají nečekanými prohlášeními, každý kantor je osobnost. Občas tedy i osobnost ne zcela pochopitelná, ale i to k životu patří. Snad všechny učitele zajímá i naše zkušenost, říkají nám "kolegyně", a rádi slyší, že též z oboru něco známe, něco jsme zažili v praxi. Studujeme pedagogiku, obor učitelství pro MŠ. Tady možná u velectěného čtenářstva narazím, protože málokdo ví, co vše se dnes ve školkách učí, jaké nároky jsou na nás učitelky těch nejmenších kladené. Že na tento obor už dnes málokdy stačí střední pedagogická škola. Takže my, které jsme v mládí vystudovali něco jiného, a chceme pracovat s dětmi, musíme zvládnout nároky vysokého či vyššího studia.

Díky studiu už teď například zvládnu hrát jednoduché lidové písničky na klavír, levou rukou akordy, pravou melodii, byla to tedy docela dřina, a akordy umím zatím jen čtyři, ale už to prostě dobře zní, a hlavně, na mě už záleží, budu-li se zdokonalovat. Ve výtvarce už znám více technik, které se dají dělat i s malými dětmi, v dramatickém umění se nebojím proměnit se takřka v cokoliv a procvičit bránici smíchem, při tělocviku už znám základní pravidla, a vězte, že je to docela věda, ta nauka o těle a jeho fungování.

Nejen tělo, ale i psychika, to vše u dětí ovlivňujeme, a co do dítěte vložíš do 6 let, tak se stává základem pro celý další život. Však o tom už psal pan Fulgum, znáte jeho: Vše, co potřebuji pro život znát, jsem se naučil  v mateřské škole... základem výchovy dítěte je samozřejmě rodina. Ta je dnes ale často neúplná, a i když je úplná, tak v rodině jsou děti přeci jen v určitém "skleníku", teprve kontakt s vrstevníky jim dá zažít, co je to realita, jací jsou ostatní lidé, kteří mají také své potřeby, a prosazují si je všelijak. Prosadit sám sebe ve skupině, to je velký úkol, a společná hra i výuka napomáhá tomu uvědomit si svou roli. Doslova objevit sám sebe. Nejen jako "hybatele vesmíru", ale i jako součást společnosti. Jednoho z mnoha. Děti ve věku 3 let jsou přitom zatím hodně egoistické, prožívají jen sebe, musí se teprve učit empatii a sociálnímu chování. Nemlátit druhé dítě hned do hlavy, když mi sebere hračku, umět se o hračku podělit, domluvit se. Tuhle dovednost potřebujeme umět i my dospělí, někdy se do těch hlav stále mydlíme, jindy už to umíme, domlouvat se, co a jak (a urážet se u toho ostošest, to už je ale jiná kapitola).

Je to celé pro mě velká škola, jak práce ve škole mateřské, tak studium na univerzitě. Pedagogika je velmi zajímavý obor, součástí je psychologie, nauka o snaze porozumět lidskému chování a jednání. Kultivovat sám sebe a poté i děti. Každý z nás už zažil kvalitní učitele, i ty méně kvalitní, důležitý je samozřejmě charakter člověka. Ale i určité dovednosti, založené na praxi, a zkušenostech předchozích generací. Velmi zajímavým oborem je mi i historie předškolního vzdělávání, procházet se dějinami toho, jak jsme se chovali s větším či menším rozumem a empatií vůči dětem. Byly časy, kdy se děti učily hlavně nápodobou, už v pravěku, a poté i časy takové, kdy se jich rodiče snadno zbavovali, když na ně neměli "nervy" a hlavně tedy hmotné prostředky, když navíc sami neměli dostatek vzdělání a úcty k živým tvorům. Život býval těžký, a děti na to mnohdy doplácely. A když nastaly lepší časy, tak se i dětem dostalo slušnějšího zacházení, až do extrému dneška, kdy dítě bývá v západní společnosti takovým malým bohem, kolem kterého se vše točí. A to také není správně, takže dát dítěti, co mu náleží, dostatek lásky a péče, inspirativních podnětů k vývoji, a zároveň stanovit hranice, které je třeba dodržovat, přes co už "nejede vlak".

Denodenní praxe s dětmi, kdy foukám bebíčka (zatím jako asistentka pedagoga), vymýšlím a realizuji hry a podněcuji děti ke tvořivých činnostem, střídá teoretická výuka podložená praxí a zkušenostmi mnohých. Jsem tomu ráda a doufám, že zdolám i další zákruty studia, hodně si s kolegyněmi pomáháme, výhodou dnešních studentů jsou média jako třeba messenger, kde ve společné skupině můžeme lecos společně domlouvat, pomoci jeden druhému. Důležitost sociálního chování vlastně zažíváme také, a to výrazně, nikdo tu není osamoceným soliterém.

A vězte, že třeba takové dějiny pedagogiky, které vypracoval pan doktor Šlégl, jsou napínavým čtením o tom, jak se v průběhu dějin objevovaly osobnosti, které posouvali výuku a výchovu směrem k většímu humanismu a tím i k úctě ke specifikám dětského věku. Nejen J. A. Komenský, i když ten je nesporně největší postavou dějin pedagogiky, a buďme za něj rádi, zanechal opravdu výraznou stopu, a jeho myšlenky jsou platné dodnes. V českých zemích to byly později navíc inovátorky jako Ida Jarníková, Annna Süssová, Bohumila Truhlářová či Marie Riegrová-Palacká, vycházelo se samozřejmě i ze zahraničních zkušeností, veřejně dobře známé je jméno italské lékařky Marie Montessori, ale byl tu i  J. J. Rousseau, který věřil v přirodu a přirozený vývoj, Robert Owen se svým ústavem pro formování charakteru, obětavý J. H. Pesstalozzi, i L.N. Tolstoj, ten založil svobodou školu pro děti svých rolníků, Friedrich Fröbel se svými dětskými zahrádkami a inspirativními dárky (speciálními hračkami, které se staly základem pro moderní stavebnice), Rudolf Steiner s duchovním přesahem či Vlastimír Svoboda, který poprvé použil termín školka, a ne jen opatrovna.

Dnes už máme i lesní školky a školky třeba v programu Začít spolu, kde se mladší děti učí od těch starších, a samozřejmě klasické státní školky, do kterých pronikají užitečné zkušenosti všech předchozích pedagogů a filozofů. Nedostatkem dnešního školství je podle mě hlavně velké množství dětí ve třídách, takové ty pozůstatky autoritářské socialistické výchovy, kdy kolektiv byl početný a všechny děti musely být hlavně poslušné. Mít autoritu u dětí, aniž by učitel uplatňoval striktně autoritativní postoj, je velký um, hodně založený na vlastní kreativitě. A tu v nás podporuje právě vysokoškolské studium. Snad se to naučíme být dobrými pedagogy, je to velká životní výzva.