K předvánočnímu šílenství

Už je to tu zas, spousta pozlátka a reklam na dárky, které mají nahradit lásku, města se předhánějí, kdo bude mít hezčí a hlavně větší umělou výzdobu, mohutnější strom, který v lese zbůhdarma pokácí a složitě přemisťují,

nablýskají ozdobami, jakoby šišky nestačily, čím víc zlata, tím prý líp, abychom se radovali z té zvěsti... přitom Ježíš Kristus hlásal skromnost a duchovní hodnoty, ale co je nám po něm, my jsme ze svátkův té naší "vyspělé" konzumní společnosti udělali takový humbuk!

Pro mě je přitom každý den svátkem a nepotřebuju k tomu umělá cingrlátka, vždyť tolik přírodní krásy máme vůkol, to mě těší každý den, každý den se tomu kloním, jak strom své větve košatí, jak listy ve větru ševelí, ptáci zpívají a řeka tiše plyne.

V letošní předvánoční běsnění, které teprve začíná, říká se tomu advent, mi to připomněl i bezejmenný poutník, který ze své "poustevny" to směle říká do světa: 

"Je mi fakt smutno z vás, kteří na tohle říkáte krása. Už nevidíte hvězdy, slunce, měsíc, modrou oblohu, už neslyšite ptáky zpívat, už nevidíte plamínky v kapkách deště. Už jen umělému tleskáte, u reproduktorů se rozplýváte i tančite, jen umělé tóny vychvalujete...
Ale slyšet, jak vítr zpívá, jak kapky deště bubnují, volají vás ke svobodě..."

Já to slyším, miluju přírodní zvuky, a dovede mě nadchnout mnohé, co tu je bez lidského zásahu, příroda je tak bohatá a rozmanitá, a vesmír je úchvatný, plný tajemství a nádhery. Podívejme se pořádně... nenechme se ošálit pouhým pozlátkem, kýčem, reklamou.

Nejsme přeci slepí. A hlupáci k tomu.