Proč lidi straší a hrozí radostí?

Všimli jste si nesmyslného užívání slůvek hrozný a strašný v souvislosti s tak hezkým pocitem či stavem duše, kterému říkáme radost? V kolika rozhovorech s populárními osobnostmi zaznělo, že mají tu radost hroznou nebo strašnou.  

A kolikrát jsme to řekli my sami. Radost oděná do hrůzy a strachu je ale přeci nesmysl. Nevím, kde se toto slovní spojení strašné či hrozné radosti vzalo, a jak se mohlo tak ujmout. Vždy, když ho slyším i z úst dost inteligentních lidí, a čtu v seriózních časopisech, tak mě to zatahá za uši.

Podotýkám tedy, že jsem si toho nevšimla sama, už před léty jsem toto zaznamenala v jednom povídání Vlastimila Marka.

A teď mi tak napadlo to připomenout, vzpomněla jsem si na to při čtení blogu Jaroslava Pompa o žvanění, kde se hovoří o "pokořování hory", dalším nesmyslu, který může vypustit z úst snad jen hlupák. Hora je přeci mocná, a horolezci jsou pokorní, protože vědí, že v přírodě jsou jen malinkatí, a mají velký respekt před tím vším, co se jim může při cestě na horu přihodit.

Ale vraťme se k radosti. Jaký jí dát přívlastek? Velká radost zní možná obyčejně, obrovská asi až nadneseně. Co třeba přízvisko skutečná? To je možná trošku navíc, ale dáváme tím důraz onomu stavu naší duše, cítím toho tolik, hovorově řeknu třeba: mám velikánskou radost...

Mám radost, ve které se doslova koupu. Jak v hřejivé vodě plné bublinek. Mám radost, že to neumím ani vypovědět!

Mám bláznivou radost, jsem jak děcko.

Radost se rozprostřela v mé duši a tak si zpívám a tančím.

Radujme se, veselme se... (pesimista ovšem dodá. nojo, ale zas musím do tý práce...)

Ještě než vyrazím taky, tak jen ještě povím, že radost je přeci od slova mít rád. A když máš rád, tak se raduješ. Jak prosté.

Více slov snad netřeba.

A kdy a jak se radujete Vy, milí čtenáři?