Ve chvíli, kdy se Jaroslav Svěcený věnuje žákům v houslových kurzech na kláštereckém zámku a zároveň se připravuje na další z koncertů Kláštereckých hudebních pramenů, píši tyto řádky o mém osobním setkání s ním a jeho kolegyní.
A věřte, že není snadné psát o člověku, jehož dlouholeté práce si velmi vážíte. Navíc laikovi jako jsem já. Ale je to možnost vyjádřit své poděkování za zážitek ze skvostné hudby, kterou dovede vykouzlit svými mistrovskými houslemi. Houslím a violám opravdu rozumí, představí nám i některé jedinečné nástroje na výstavě, která se již blíží. Jen trošku nahlédnout do tajů takových profesí jakými je houslařství, komponování hudby či její interpretace. Nemluvě již o dramaturgii a organizaci takových koncertů. Nám vděčným posluchačům stačí zakoupit si lístek a jedinečný zážitek je náš. Kolik je za tím vším lidského umu a dřiny si můžeme jen představovat. To nikdo nespočítá.
První z koncertů Kláštereckých hudebních pramenů je za námi, možná si všimnete obvazu na pravé ruce Jaroslava Svěceného. Skrývá bolestivé zranění, které se už naštěstí hojí. Na kvalitě jeho hry se neprojevuje. Houslista měl "štěstí v neštěstí", zranit si levou ruku by bylo v jeho profesi mnohem horší.
Dojmy z krásného koncertu, který byl završen skladbou Ave Maria, stále doznívají. Doma si můžu pustit oblíbenou skladu Radúze a Mahulenu či tento záznam z letošní Noci kostelů v katedrále sv. Víta. A také popřemýšlet o tom všem, co jsem díky koncertu zažila. Obdivuhodná byla i varhanní hra Michaely Káčerkové. Absolutní profesionalita obou interpretů. I velmi příjemná společnost před a po koncertě, kdy společně prožíváme nám daný čas. Díky za to, živote.
