Zažila jsem nádhernou atmosféru kamenné svatby, což znamená 65 let spokojeného manželství. Byl to pro mě emocionální doping, o který bych se ráda podělila slovy i fotografiemi. Vždyť láska a úcta jednoho k druhému mnohdy schází.
Marie a Vladimír Křížovi přišli spolu se svými již třemi dětmi k nám do severozápadních Čech v 50. letech. Dostali tu totiž práci s bydlením. Paní pracovala léta na poště, pán v místní fabrice a pak na elektrárně. Přivedli na svět ještě jedno dítě. To jistě netušili, že jejich děti budou jednou oslavovat jejich svatbu, protože si svých rodičů váží a jsou jim vděčni za lásku a péči. "Tatínek s maminkou se nikdy nehádali", prozrazuje mi jedna z dcer. Vnoučat už mají dvanáct, pravnoučat devatenáct. A dvacáté pravnouče je "na cestě".
A když se sejde celý ten rodinný klan ve svátečním, aby si rodiče v obřadní síni na kláštereckém zámku znovu řekli své ano, protože "světe, div se", ale mají se pořád rádi, tak málokomu zůstanou oči suché. Spokojené stáří v kruhu blízkých, co víc si od života přát. Kariéru? Peníze? Vliv? Co z toho přetrvá?
Slavnostní chvíle poděkování a přání do dalšího života bylo tak krásné, že jsem z toho i teď naměkko. A to se nejedná o mé příbuzné, byla jsem tu pracovně, abych vytvořila reportáž. I tak jsem se ocitla v tak krásném rozpoložení, že se pro to snažím najít slova. Podívejte na fotografie.
