Parafrázuji Hovory s Bohem, to je knížka, která mě kdysi oslovila. Dnes ale raději nacházím porozumění s konkrétními lidmi kolem sebe. Tentokrát to byla jedna milá povídavá kadeřnice.
Nemám stálou kadeřnici a hodně času jsem v práci, a tak většinou "vlítnu" do kadeřnictví, kde je to bez objednání. Abych si nechala udělat na hlavě zas něco hezčího a nedělala ostudu. Tentokrát jsem ovšem měla štěstí nejen na kadeřnici šikovnou, co se týče umu stříhacího a barvícího, ale též hřejivě lidského. Však ony ty kadeřnice bývají kolikrát i dobré psycholožky. Zákaznice si potřebuje popovídat a ony vyslechnou, rozeberou nadhozené téma, a třeba i poradí. Nejen v tom, co vytvořit na té hlavě.
Tak se i stalo s milou paní kadeřnicí Evou, které jsem svěřila, že se nedávno vdávala naše prvorozená dcera a jaká že to byla svatba. V současném duchu, hlavně kamarádky nevěsty a kamarádi ženicha, my rodiče a jen sourozenci svatebčanů, žádné tetičky a širší rodina. Takhle si to přáli, tak to taky měli.
"On je to rocker a má dredy" vyhrkla svou zkušenost kadeřící paní, aby charakterizovala svatbu své 30 leté nonkonformní dcery. Kontruji, že ta naše se vdávala ve 32 letech a její nastávající měl taky na hlavě něco, čemu úplně nerozumím, ale nekomentuju. Však pamatuju, jak my za mlada nesnášeli, když nám rodiče mluvili do našich vlasových preferencí. Můj muž se například dodnes na svého otce zlobí, že mu nedovolil nosit dlouhé vlasy, aby nebyl za "chuligána". Teď už nemá vlasy žádné a je po starostech. Pro změnu nosí neobvyklou čapku, aby se odlišoval. Tak to prostě máme.
Když porovnáme svatby, tak hurá na porovnávání dětí. Kadeřící paní má taky tři a shodneme se, že jsme nejen tolerovaly jejich odlišnosti, ale i je bránily před světem, který by je chtěl zprůměrovat. Chrlíme historky, vlasový porost už je podružný, jsme přeci hlavně matky. A máme taky matku a tchyni. No to snad ani nebudu vyprávět. Jak jsme si porozuměly na téma, jaká může být žena taky pěkná čarodějnice.
Hbitě přecházím k mému oblíbenému tématu. Žítkovské bohyně, znáte? Tenhle skvělý román mi pomohl aspoň trochu pochopit mou matku. Já, tak trochu intelektuálka po otci, a ona, pohanská "vědma".
"Jednu vědmu jsem tu zrovna včera měla", praví Eva. A přidává obsah sdělení oné paní, které se týká zdravotního stavu jednoho jejího příbuzného. "Nevěřím tomu," říká, "ale měla jsem husinu". V tu chvíli mrazí i mě, a tentokrát už neřeknu, co mě při tom napadá. Že ta žena s tou nepříjemnou zprávou mohla mít i pravdu. Radši vyprávím o svých zkušenostech s takovými ženami, které "vědí víc". Shodneme se s Evou, že nechceme, aby nám někdo bez ptaní koukal do soukromí, ovlivňoval nás, a že si radši poradíme samy za sebe.
Eva pak ještě dodá, že druhá paní kadeřnice je bylinkářkou, že bych si s ní taky rozuměla. Říkám, že vím, že vlastně právě proto jsem si tuhle provozovnu oblíbila a proto se tentokrát i objednala. A že ráda přijdu zas. Až vlasy trochu odrostou. A příběhy našich bližních se posunou. I naše vlastní barvité příběhy.
Mimochodem, ten účes, který teď mám, se Evě moc povedl. Selfíčko ale nebude, to už je pro ty mladší. Stačí fotka v profilovce, to mě fotil můj muž na výletě v Krušných horách, kde slunce svítí víc i zima je tu větší.
Možná tu v horách budu žít jednou natrvalo? Přivedla mě sem právě naše máma.
