Jeden krásný letní den tady v Čechách

Hřejivé sluneční paprsky, spousta zeleně, šťavnaté plody, milování, lenošení, vaření a čtení, poslouchání a rozjímání. Pohoda domova. A k tomu krásná fotka od mého muže. Žena ve své podstatě.

Ráno jsme se s mým mužem hezky pomilovali a to nás povzbudilo do nového dne. Pokračuji ve zdravém pohybu trochou toho uklízení našeho domova, je sobota, tak je na to čas. Nepřeháním to ale, však to neuteče. Je krásně po dešti a po pracovním týdnu ve městě, v uzavřených budovách, přijde nejvíc vhod pohyb na čerstvém vzduchu. Nejezdím na kole, ani neběhám, jen prostě ráda chodím. A v přírodě sbírám volně rostoucí plody, teď to jsou ostružiny a mirabelky.

Svižnou chůzí se brzy dostávám do míst, kde je klid a spousta zeleně. To mám nejradši. Chvílemi chladivo, pak se slunce vyloupne a hřeje. Hmyzáci bzučí a už vidím první tmavě modré plody ostružin. Po dešti vše umyté, s chutí se dá nechat rozplynout na jazyku. Těší mě i krása volně rostoucích květin.

Procházím místy, kde to svádí i ke zločinu. To mám ze čtení detektivek, o sledování hlavních zpráv nemluvě. Tak se i s trochou obezřetnosti rozhlížím, nenarazím-li na mrtvolu či zda zpoza křoví nějaký ten úchyl nevyskočí. Jako obvykle se nic takového neděje. Ale nikdy nevíš. Život skýtá nejrůznější situace. Je dobré být připraven.

Dnes to tedy  vypadá, že do hlavních zpráv se opět nedostanu. A ani o to vlastně nestojím. Potkávám jen slušné lidi, užívají si letního volna jako já. A taky koně se pokojně pasou. Máme tu zoopark s velkými výběhy pro zvířata.

Sice bych přála zvířatům víc volnosti, ale ani my lidé tolik volnosti nemáme, kolik bychom si většinou přáli.

I když osobně si nemůžu stěžovat. Nevžila jsem se totiž do role ženy, která se o všechny "musí" starat až do padnutí, dneska například vaří můj muž. A to i proto, že to dušené červené zelí, jak má nejradši, umí správně ochutit právě jen on. Obědváme ve třech, naše nejmladší dítě - už dospělý syn - nás tentokrát oblaží historkou o tom, co se mu v noci zdálo. Byly v tom děvčata a manžel reaguje spontánně po mužsku, když mu radí, co měl udělat. Smějeme se všichni tři a to mám nejradši.

Dřívější napětí, kdy syn často zkoušel, co si může vůči tátovi dovolit, je snad už za námi. Už se všichni dobře známe a respektujeme. Navíc se náš kluk těší na cestu do jedné severské země, kam pojede se svou hodnou ségrou. A jejím psem. Vnoučata zatím na obzoru žádná, doufám tedy, že je to stav dočasný. Všeho do času, jak se říká.

Odpoledne se sluním na lehátku na zahradě, a když se slunce opět schová za mraky, tak si poslechnu rozhlasovou hru o Persivalovi. Ty krásné mužské hlasy a silný příběh o rytíři. Pak ještě zkouším vstřebat povídání o dnešních elitách, tedy jejich nedostatku, a o tom, jak se dnešní úspěšní  vzdálili těm méně úspěšným a nespokojeným. Kdo jsou vlastně dnešní elity? Z tohoto filozofování, které by asi nikam nevedlo, mě vyvede můj muž. Na chvíli odchází od TV obrazovky, kde se zaujetím sleduje olympiádu, a už má zas chuť se spojovat. Mužskou energii mám ráda, tak není důvod dávat přednost virtuálním "nápadníkům".

No a to jsem původně chtěla psát o umění, jak jsem dnes promýšlela, co jsem včera v práci udělala a jestli to nešlo udělat líp. Pak jsem si ale naštěstí přečetla blog pana Jílka a je to přesně tak, každý máme svoje limity. Není třeba se za něčím mermomocí hnát. Bohatě stačí tak nějak normálně žít. Ony ty dramata případně i přijdou, a pak jim budeme nuceni čelit. Teď je krásný letní den a čas sbírat úrodu.  Užívejme léto a jeho dary.